Pathfinder Praha Eleint 1387 XIII

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí

Boj s　lykantropy nás všechny vyčerpal a i kvůli četným zraněním a zcela vyplýtvané magii jsme se museli utábořit, noc k　nám však byla milosrdná.

Druhý den ráno bylo rozhodnuto – podívat se tvaroměncům pěkně na zoubek. Hanuhovi se povedlo najít prošlapanou stezku vedoucí na sever a další na severovýchod, zvolili jsme tu frekventovanější. Stále jsem měl na paměti, že musíme najít domeček té mladé Mendy z　Quervaru ( a podle možnosti *prohledat* její dům, muahaha).

Stezka nás vedla stále dál na sever, až jsme konečně mezi stromy rozeznali nějakou šedavou stavbu.....
.....ze které se vyklubal kamenný vrch obehnaný valem z　hlíny a střežený haldou lykantropů.

Pamatuje si poslední setkání s těmito hromotluky, přehodnotili jsme možnosti. Já jsem byl pro plný frontální útok (musím si zjistit, co znamená frontální, ale zní to dobře), Hanuh, Elen a Merelorn byly spíš opatrnější.
Padavky.

Po průzkumu ze vzduchu nás Elen informovala, že za prvním valem je další a mezi nimi něco jako přirozený příkop tvořený větším potůčkem. Vnitřek a okolí vyplňoval tábor.

Nakonec volba padla na Merelorna (to bylo jasný, přeci jenom to už jednou udělal), aby nalákal lykantropy ze západního valu a my je mohli vyslechnout/zabít. Plán fungoval perfektně, jednoho jsme zajali a po několika letmých dotycích Merelorna byl tvaroměnec spolupracující. Rozpovídal se o Jethronovi, místnímu Pánovi krve a oblíbenci Malara, o babizně žijící v　Černohrůzu a i o černém ohni, s　jehož pomocí ovladájí skrze konduity vědomí ostatních.

Brzo po zajetí našeho vezně však z Dutého spáru (tak se ten kamenný vrch jmenuje) vyrazilo několik patrol hledajíce ztracené stráže. Jednu z　nich sme přepadli v　podrostu a vyhladili a vědouce, že času není nazbyt, spěchali přímo do kamenné hory, abychom se dostali ke konduitům černého ohně a vrátili těm zrůdám drtičku i s　úroky.

Od zajatce (kterému jsem mezitím podříznul krk) jsme ještě věděli, že lykantropů může tak kolem 20 z　jejich kmene, blíže však netušil, protože vždy je někdo na lovu a výzvědách. Opatrně jsme postupovali chladnou a tmavou jeskyní, Elen naštěstí zaregistrovala přepadení a Hanuh se mistrně vyhnul propadlišti. O kousek hlouběji nás však konfrontovala skupinka lykanů – kancodlaci, vlkodlaci i obávaný medvědodlak. Povedlo se nám je všechny pobít a nakonec i jednoho v　bílé kožešině, kterému jsme uzmuli náhrdelník s　vyřezávaným dřevěným dubovým listem. Nechámu Amru, ať nám potvrdí naše podezření.

V　jeskyni jsme však kromě běžných věcí našli i pár zvláštností – mladého lykantropa jménem Nihuuk, kterého Elen pošetile propustila a nestvůru zvanou otyugh přikovanou řetězem ke skále. Ten zemřel vskutku hrdinsky – Merelorn i Elen ho asi po ½ hodině kouzlení drobných kyselinových bomb zredukovali na pulzující masu zbytků kůže, svalů a kostí.
Vskutku heroický výkon. V jeho blízkosti jsem pak objevili i námi hledané konduity, které, zcela izolovány od světa několika vrstvami kůže, byly svěřeny Elen.

Ještě něco jsme si však odnesli, co jsme původně ani nehledali. Hanuh objevil v kožešinách měnavců vlka, který si ho hned oblíbil. Nejsem proti, aby měl zvíře...aspoň bude co jíst, až dojdou zásoby.

Opatrně jsme unikli z Drápu (později se ústup změnil v úprk) a snažili se dostat co nejdále. Noc jsme strávili v nevlídné prohlubni, byla tam tma a myslím, že mě v noci Elen ohmatávala na hlavě.
Další den ráno jsme pro jistotu vyrazili východním směrem a k naší veliké radosti jsme objevili chatrč Mendiny rodiny. Uvnitř bylo něco krve na pdlaze, ale těla nikde. Pročesali jsme okolí a nakonec jsme objevili hroby nedaleko domku. Kdo je však pohřbil a zda to byli oni, to nevíme. Vyrušil nás totiž příchod Uthgardských, kteří rázovali lesní stezkou ze severu, nás si však naštěstí nevšimli.

A abychom neměli tolik práce, rozhodli jsme se jít v jejich stopách opačným směrem. Cestou postupně mizeli listnáče a nahrazoval je hustší jehličnatý les, stíny se prodloužily a nejednou se mi zdálo, že kromě nás je na stezce ještě někdo další. Nakonec jsme dorazili k výrubu, kde mezi dvěma částmi lesa trůnila pevnůstka obehnaná dřevěnou palisádou. Ty stíny, které se klimbaly proti světlu nebylo možné nepoznat - nepochybně jsme narazili na Malarovu pevnost, jak se o ní zmiňoval náš zajatec. K naší smůle však byla velmi dobře chráněná, potichu jsme jí tedy obešli a pokračovali dál na sever.

Únik před lykantropy se však nekonal. Po půli dne cesty těžkým terénem v hlubokém lese jsme stanuli na dohled od kamenných zdí mohutné stavby vyrážející dech uprostřed lesa - Mithrendan, součást svazku s Tel´Quess v dávných dobách, kde kdysi stály legendární trojité věže Zpívajících labutí.
A teď zredukována na pevnost odporných lykantropů, služebníků Malara, černého ohně a čarodějnice.

Naštěstí jsem věděl, že Mithrendan jako takový byl propojen se štolami, které vedly do dolů pod městem, odhalení takového vstupu pak už bylo jen otázkou času. Jenom jestli budou doly průcchodné, co když ne? To bychom poté museli do Podtemní a tam rozhodně nechci!